Řeč dharmy Paula Parkera, JDPSN
(Ceremonie inka v zenovém centru v Providence, 5. dubna 1998)
(Zvedá zenovou hůl nad hlavu, a potom s ní udeří do stolu.)
Nebe je země. Země je nebe.
(Zvedá zenovou hůl nad hlavu, a potom s ní udeří do stolu.)
Žádné nebe. Žádná země.
(Zvedá zenovou hůl, a potom s ní udeří do stolu.)
Nebe je nebe. Země je země.
Která z těchto tří vět je správná? Jestliže řeknete, že víte, která je správná, tato hůl vás třicetkrát udeří. Jestliže řeknete, že nevíte, která je správná, tato hůl vás také třicetkrát udeří. Proč?
KATZ!
Obloha je modrá. Země je hnědá.
Vypadá to, jako bych praktikoval zen jen pár let, a přitom uběhlo už 18 let. Pamatuji se, že když mi bylo 12 let, šel jsem se svou matkou do právě otevřeného korejského chrámu Dharma Sah v Los Angeles. Tehdy jsme poprvé potkali Seung Sahna Dae Soen Sa Nima. Pronášel řeč dharmy. Řekl: "Nejdříve musíte najít své pravé já. Potom dosáhnete pravdy a moudrosti a tím, že budete pomáhat ostatním, povedete správný život." Tomu, o čem mluvil, jsem nerozuměl. Potom jsme třicet minut seděli. Chápete, že pro dvanáctiletého kluka sedět třicet minut.byla to hrozně dlouhá doba. Trvala celou věčnost. Připadalo mi, že moje tělo je v jednom ohni. Doslova jsem hořel. Říkal jsem si: "Nechci to dělat! Nevím, proč to dělám." A tak jsem potom několik let meditaci vsedě vůbec nepraktikoval. Stále jsem se svou matkou chodil do chrámu, ale neseděl jsem. Jenom jsem přišel a hrál jsem si. Pamatuji se, že jsem si v chrámu hodně hrál.
Uplynulo několik let; dostal jsem povolání do armády. A tak, jsem se rozhodl, že zkusím znova sedět. Pokaždé, když jsem seděl, bylo moje tělo opět jako v ohni. Nemohl jsem to vydržet. Ale nepřestával jsem to zkoušet. Myslím, že jsem měl takovou karmu - pořád to zkoušet - i přesto, že pro mě bylo sezení tak těžké.
Za pár let jsem začal podnikat. Jednalo se o malý obchod s rychlým občerstvením. Jednoho dne mi moje matka, moje velmi moudrá matka navrhla, abych dělal poklony. Řekla: "Možná ti to pomůže ve tvém podnikání. Možná ti to pomůže ve tvém sezení." Po několik let jsem vídal svou matku, jak každé ráno dělá 108 poklon. Nikdy neměla problémy se sezením, a tak jsem to neochotně zkusil.
Začal jsem ráno dělat 108 poklon. Znovu jsem měl stejnou otázku. "Proč to vlastně dělám? Nechci to dělat." Ale nepřestával jsem to zkoušet. Nepřestával jsem to zkoušet. Dělal jsem poklony každé ráno. Potom jsem jednoho dne zaslechl, že zenový mistr Seung Sahn dělá denně tisíc poklon. Pomyslel jsem si: "Jestliže ten starý muž může dělat tisíc poklon denně, možná bych jich mohl dělat alespoň pět set denně." Následující den jsem vstal ve 4,30. Pravděpodobně jsem ještě nikdy v životě nebyl vzhůru tak brzo. Udělal jsem první sadu pěti set poklon. Jediné, co si pamatuji, je, že jsem si pořád říkal: "Nechci to dělat. Nevím, proč to dělám. Proboha, proč to dělám?" Ale poklony jsem nakonec dodělal.
Pokračoval jsem v klanění každý den a začal jsem cítit, že moje centrum sílí. Byl jsem schopný sedět o něco déle. Potom jsem si při jednom svém sezení vzpomněl na Seung Sahnovu řeč: "Nejdříve musíte najít své pravé já. Potom dosáhnete pravdy a moudrosti a tím, že budete pomáhat ostatním, povedete správný život."
Nemohl jsem pochopit, co tím "pravým já" myslel. Začal jsem tedy sedět s otázkou: "Co jsem? Co je moje pravé já?" Cítil jsem, že je mé centrum silnější a silnější a takhle, přesně jako teď, jsem se zasekl. (smích) Byl jsem zaseknutý přesně jako teď. Lidi, jak já byl zaseklý! Seděl jsem tedy s otázkou "Co jsem? Co je mé pravé já?"
Pak jsem jednoho dne jel z práce domů. Konečně jsem si uvědomil onu mysl "nevím", kterou jsem s sebou nosil. Podíval jsem se na nebe a zjistil jsem, že je skutečně modré. A pes skutečně štěká "haf! haf!". A stromy jsou opravdu zelené. A cukr opravdu chutná sladce. Poznal jsem, že moje pravé já a příroda nejsou oddělené, že jsou jedno.
Ale bylo nutné udělat ještě jeden krok.
Moje matka, moje velmi moudrá matka po mně chtěla, abych jí nosil z práce všechen zbylý chléb, aby mohla nakrmit ptáky a aby se nic nevyhodilo. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Nyní jsem si uvědomil, že mně učila, co je to správné působení. Náš pravý úkol je pomáhat všem bytostem - všem cítícím bytostem. To neznamená jen lidem, ale všemu, co na světě žije, včetně ptáků. Stále nosím matce zbylý chléb, ale vždy si ho trochu nechám, protože kolem mého domu jsou také hladoví ptáci.
Nejdůležitější je tedy usilovná praxe a získání silného centra. Potom je důležité mít velkou otázku "Co jsem?", dosáhnout svého pravého já a moudrosti, která vede ke správnému životu.
Posledních osmnáct let jsem praktikoval zen. A stále nevím. Ale teď už znám to "nevím".
KATZ!
Pepř je pálivý. Citron je kyselý.
Jak vám mohu pomoci?
Primary Point, fall 1998, přeložila Lenka Kohoutová
