Řeč dharmy zenové mistryně Soeng Hyang
Když jsem se postavila, abych přijala titul zenové mistryně školy, ozval se nadšený potlesk. A jak jsem tak stála a čekala, až potlesk skončí, prolétlo mi hlavou staré důvěrné varování. Uznání a nadšení jsou příjemné, ale není to to, čeho je nejvíce potřeba. Skutečně nepostradatelným darem je mít pravidelnou dávku zpětné vazby a zdravé kritiky. Zenový mistr Seungh Sahn říkával: "Lidé, kteří ti lichotí, nejsou tvoji přátelé. Naopak, nejvíce ti pomáhají lidé, kteří tě kritizují."
V zenové praxi jsou vašimi nejvyššími učiteli lidé, kteří vám mohou být upřímným zrcadlem a pomohou vám vidět to, co jste dosud nebyli schopni vidět. Jak rozvinout a nechat uzrát svou praxi, abychom byli schopni vlídně a vděčně obdržet učení sanghy? Pokud budeme mít linii následovníků, kteří nepraktikují pokorně a zvídavě, naše sangha nikdy nerozkvete. V naší škole nese tato zvídavost mnoho názvů: "Nevím.", "Co to je?", "Co dělám právě teď?", "Jak to je právě teď?"
Zatímco píšu tento článek sedím v letadle, kterým se vracím z konference Celý svět je jedna květina. Byla to velmi zajímavá událost. Začali jsme ve Varšavě a nějak se zdařilo (i když to nebylo jednoduché) navštívit i Prahu a Budapešť - to vše během asi devíti dnů. Během té události byla sangha jako řeka lásky, prolínající se a vlnící se. Užívali jsme si povídání, jídla a vtipů. Byli jsme rádi, že jsme se setkali, že se vidíme. A samozřejmě, že se objevily i nevyhnutelné okamžiky projevů nespokojenosti. Někdy prostě nebylo úplně všechno, tak jak by mělo být. Někteří lidé už měli dost bramborového salátu, vajíček a sýru. Chybělo kimči, čínská kuchyně a pizza! Někdo si stěžoval na toho anebo tamtoho člověka. Každý byl unavený z příliš dlouhé jízdy autobusem. Ale vzato kolem dokola si myslím, že většina z nás byla ráda, že jsme se konference zúčastnili. Byl to velmi hodnotný výkon. Myslím, že kdybychom měli v každém hotelu sál dharmy, nebylo by to dokonalé.
Během tohoto cestování jsem se setkala s člověkem, od kterého se mi dostalo kritiky, které si velmi cením. Jednalo se o velmi intenzivně praktikujícího člověka, který absolvoval několikrát kjolče a účastnil se bezpočtu ústraní. Nejvíce si cením toho, že vše, co bylo řečeno, bylo řečeno upřímně a jasně. Nebylo zde obviňování, ani odsuzování. Bylo zde pouze bohaté vyjádření názorů, postřehů a pocitů zklamání. Nezáleželo na tom, co řekl a zda jsem s tím, co řekl souhlasila nebo ne. Důležité bylo, že to udělal takovým šlechetným způsobem.
Ráda bych se s vámi podělila o některé jeho kritiky.
1) Učitelé školy Kwan Um nepronikají do mysli svých žáků.
2) Učitelé často pouze používají zenové slogany, aniž by si všimli, co studenti skutečně potřebují.
3) Samádhi učitelů buď neexistuje anebo není dozajista dost hluboké.
Bylo toho více, ale tyto tři body pro mě měly největší hodnotu. Byla to ta dlouhá jízda autobusem (další slogan: špatná situace je dobrou situací), která nám umožnila naslouchat jeden druhému. Během cesty jsem cítila, že se mezi námi vyvíjí důvěra a vzájemné pochopení. To bylo jediné, co jsem od našeho vztahu mohla chtít. To je ta Jediná květina. Naše zápolení, obavy a zmatek jsou pro květinu sluncem, zemí a vodou.
Děkuji tomuto bratrovi v dharmě a věřím, že jeho slib, směr a trpělivost mu dovolí, že se bude i nadále ukazovat na naších ústraních a setkáních.
Pokud oba, učitel i žák, nejsou zcela zaujati jeden druhým a navzájem se naplno nevnímají, potom se může jednat o ne "průnik" do mysli. Učitel může proniknout do žákovi mysli jen natolik, nakolik pronikne žák do mysli učitele. Při skutečném průniku zmizí představa učitele a žáka a zbude jen jasné vnímání.
Může se jednat o ne zcela úplné pochopení tohoto velkolepého učení naší linie, pokud oba učitel i žák nestráví (nezažijí) jeho skutečný význam. Všimla jsem si, že slogan, který může být nejvíce škodlivý, pokud vychází z úst někoho, kdo sám vůbec nerozumí jeho významu, je "všechno odlož". Může se stát, že si uděláme jakousi představu o tom, co všechno odlož znamená a hned začneme běhat kolem dokola a říkat lidem, aby to udělali. Navrhuji, aby jediným okamžikem kdy vůbec řekneme všechno odlož a kdy to řekneme sami sobě, byl ten okamžik, kdy si všimneme, že se něčeho držíme, něco hodnotíme nebo něco vytváříme. Všechno odlož není rozkaz, je to dovednost. Zde je další slogan, který někdy lítá kolem dokola příliš často: "Jak ti mohu pomoci?" Jestliže chceme skutečně pomoci, můžeme se přestat ptát jak a "prostě to udělat" (jejda, další slogan).
A nakonec, co je to samádhi? Je vůbec možné abychom věděli něco o jeho hloubce? Znova, meditaci se musí naučit každý z nás sám. Záleží na každém z nás, jestli dokáže přetrhat provazy, které nás svazují s falešnou představou "Já". Samádhi našich učitelů posoudit nemůžeme, ale můžeme očekávat, že naši učitelé budou laskaví a vnímaví. Můžeme od nich čekat, že nás budou inspirovat a my si zase můžeme slíbit, že budeme inspirovat je. Jediné, co Buddha udělal, aby inspirovat Mahákašjápu, bylo, že zvedl květinu. Jediné, čím Mahákášjápa inspiroval Buddhu, bylo, že se usmál. Bylo tehdy v jejich mysli hluboké samádhi?
Opravdová sangha se musí bezpodmínečně s trpělivostí a moudrostí naučit, co to znamená navzájem si pomáhat. Každý z nás na sebe musí vzít plnou zodpovědnost za své úsilí a vytrvalost. Musíme mít vhled a odvahu podívat se na naše vlastní špatné pochopení a překonat ho pomocí všech těch skvělých nástrojů, které zen nabízí.
To, co pro mě znamená mít tu čest být presentována jako "zenový mistr školy", má co do činění se snažením se ostražitě bdít nad svým slibem a směrem. Tento svět je plný zmatku a chtivosti. Mnoho lidských bytostí je ztraceno. Sangha zenové školy Kwan Um má příležitost uctít památku zenového mistra Seung Sahna tím, že budeme z celého srdce zkoušet strávit to, co jsme dosud nestrávili. Můžeme to udělat tak, že se zviditelníme a budeme se navzájem povzbuzovat. Velké a hluboké samádhi není o ničem jiném než o pozornosti. A tu nelze změřit, nalze zvážit. PROBUĎTE SE! Dejte si bramborový salát a nezmeškejte autobus.
Přeložila Věra Hrůšová
